Versace na podlaze

19.02.2017

Pouštěj to 100x za sebou!  https://www.youtube.com/watch?v=d2UZlwTDGbY

Teď nebo až potom?
Tahle otázka se mi honí hlavou s přibývajícím věkem mnohem častěji, než bych chtěl.

Mluvím tu o vztahu, společném bydlení, závazcích, kompromisech, zákazech...

Minulý týden se na pár dní z Anglie vrátil můj dobrej kamarád, řekl bych že i když se už nevídáme, pořád jeden z nejlepších, protože jsme toho spolu zažili spoustu v dobách, kdy nám bylo nejhůř. Takže to byla skvělá příležitost jak se sejít pár, dnes už chlapů ze základky.
Takže se nás v pátek sešlo 6 spolužáků, co se známe od dětství, prožiili jsme spolu v podstatě všechna svoje poprvé a dětská léta. Bylo to fakt hezký, vidět se dnes, když už zakládají rodiny a žijeme celej tenhle kolotoč.
A samozřejmě asi tušíte, že jsem tam byl jedinej bez ženský...

Seděl jsem tam jako šéf - pěkně oblečenej, vyvoněnej, připravenej na všechno, co ten večer může přijít - párty, alkohol, děvky, rvačky, měl jsem náhradní ponožky kdybych se druhej den vzbudil v cizí zemi... A kluci seděli, někteří z nich už vypadali tak na 40, jeden dokonce vstal na záchod jako dědeček - takovej ten vykroucenej krok, další spal na stole, ostatní řešili to, kolik už nám je let a sledovali hodinky, kdy přijde čas jít domů tak, aby to nepůsobilo vůči ostatním blbě. Nebýt toho kámoše z Anglie, kterej tim že žije v zahraničí, život užívá a naštěstí je toho života ještě pořád plnej, asi bych nevěděl kam upřít svou pozornost abych si měl s kým co říct.

Tohle jim hrozně přeju! Neberte to tak, že jsem zakomplexovanej single co nadává na vztahy, protože sám žádný nedokáže mít - v ten den, jsem jeden hezky se vyvíjející vztah ukončil a taky mi nebylo nejlíp. Navíc tu noc, se tihle mý kámoši vrátili domů se svými ženami, možná si ještě udělali něco dobrýho k jídlu, pustili si film, povídali si, pomilovali se a byli jeden pro druhýho - to je přece krásný. A já pokračoval s jinym kamarádem na tah do vedlejšího města. Když jsem se ráno vrátil domů, to všechno jsem udělal taky, ale sám - udělal jsem si jídlo, pustil si seriál, psal si s kurvama po telefonu, vyhonil si - a to už úplně tak krásný není a já si to všechno uvědomuju!

No nevim, myslim že na rodinnej život v teplákách u televize mám "stáří", dneska chci žít.
A není to zákonitě o tom, žít sám a mrdat první ligu. Tak žiju teď, ale byl jsem i zasnoubenej, když jsem myslel, že mám tu pravou. Ale moje pravá, bude žít tenhle život se mnou a já s ní tak, aby jsem z ní strhlal a odhodil na zem novou košili Versace, až s ní ráno přijdu z tahu domů. Nechci žít typickej českej život se zadřenym motorem na Fabii, denně odbouchanou osmičkou, jednou do roka do Chorvatska s plnym kufrem lunchmeatu, třema dětma a starýma plavkama s vytahanou tkaničkou a ošoupanou prdelí z tobogánu.

Je to správný? Být tak moc "vybíravej" a ukončovat "jeden vztah za druhym" jen protože tam neklape jedna pičovinka ve snaze, najít něco (už potřetí) v uvozovkách - bezchybnýho?
Existuje to?
Koukej, třeba jednou ženský odjel chlap do práce a ona mě tahala k nim domů abych jí to udělal v tý samý posteli, kam si s nim večer lehne k televizi s jeho výplatou. K jedný jsem dokonce přijel po párty tak zničenej, že jsem jí v tý posteli usnul, pak se vzbudil, udělal svou věc a odjel rychle pryč protože její chlap pracoval tak 8km od nás. Jiná tě hladí v klubu v šatně po zádech - říkáš si že dobrý, tak ty bys dneska mohla zažít kolik v sobě mám energie, ale vyjde před šatnu a tam stojí její kluk. Měl jsem dokonce sex s ženskou jen díky smajlíkům - poskladáš ze smajlíků ty prsty jak zasunuješ do sebe jakože sex, za ně dáš otazník a ten sex prostě kurva máš, je to normální?

Možná jsem tímhle stylem života, zničil sám sebe, že je pro mě teď tak těžký, po takových zkušenostech někomu uvěřit...
Ale je lepší být od mládí zadanej a žít jeden život, nebo toho poznat víc (a nemyslím tím jen sex) za cenu toho, že pro tebe potom o to těžší bude, najít tu pravou která to s tebou dožije?

Nechci se jednoho dne probudit, zjistit že ta ženská která leží vedle mě už od 20ti vlastně není ta, která by tam měla ležet a začínat třeba ve 35ti letech odznova právě tam, kde už bych se měl usadit, nebo nedej bože, jednou utéct od rodiny.

Takže jsem asi rád že je mi 27, vyzkoušel jsem všechny a dneska už můžu v klidu, hezky oblečenej a připravenej čekat na tu pravou, ze který odhodim Versaceho na podlahu a dam jí to všechno co jsme se naučil.

Jak to máš ty?

Instagram

Facebook