"Žijem GTA lifestyle"

03.09.2017

"Úspěch je prostě věc štěstí." To vám řekne každý neúspěšný :-)

Nakrájej si vysočinu, vymačkej si citrón do vody, přesvědč se se mnou u tohodle čtení o opaku a pusť si k tomu: https://www.youtube.com/watch?v=j_z8IFKGvq4

Znám spoustu příběhů lidí, co svůj neúspěch v životě svalují na to, odkud pochází.

Kdyby to byla pravda a naše osudy navazovaly na náš původ, nečetli byste teď můj blog o tom, jak dospívám v muže ale kupovali byste si ode mě drogy na ulici.

V době, kdy jste doma společně s kamarády stavěli lego, jezdili s rodiči na dovolenou, byli od nich tlačeni na nějakou školu a vůbec k výsledkům ve škole, aby z vás jednou něco bylo nebo jste plánovali výlet do aquaparku v Německu, co dostal táta od fabriky jako zájezd, já sledoval svojí mámu, jak ji pohlcuje démon drog.

Ať už nám život předurčuje kdokoli nebo cokoli, já se rozhodl se svým osudem vyjebat pěkně doprdele, bez krému, a vzdorovat mu všemi zbraněmi.

Nechci se tu zbytečně dopodrobna rozepisovat o tom, jak jsem to měl těžký a litovat se jako ženská v přechodu, když přijde o svou periodu. Nemluvě o tom, že kdo z nás si těžkým obdobím v životě neprošel?! Ale jsou situace, který by si prostě osmi letej kluk neměl prožít... Ne, počkej, který by si neměl prožít nikdo v jakýmkoli věku!

Máma byla typická, silná ženská z filmu. Představ si třeba 50 Centovo mámu ze Zbohatni nebo chcípni. Samotná ženská proti všem, kterou milujou všichni chlapi. Měla ostrý lokty. Prodávala drogy, sama je hojně užívala, pařila jak to šlo a u toho se "starala" o svýho zrzavýho, zženštělýho syna, kterej měl radost pokaždý, když přišel ze školy domů a zrovna tam někdo byl. Vím, že to byla jen banda feťáků, ale sakra, konečně je někdo doma - pro kolik z vás to byl normální stav, mít doma rodiče když přijdete domů?

Venku mě bránila. Vylítla na kluky, když se mi posmívali ale taky mi utírala slzy, když se se mnou holky rozcházely. I když prodejem drog, živila mě, zkoušela mi být mámou i tátou. Sorry mami, ale to tak úplně nevyšlo...

Žena chlapa prostě nenahradí. Dítě, kort kluk, potřebuje doma chlapa, vzor, autoritu, tvrdou ruku, aby sám chlapem byl.
Za to ženskou stránku zvládla na jedničku. Dostal jsem veškerej cit a něhu jakou máma dítěti může dát. Přicházel jsem o ní jen v době, kdy přestávala drogy brát. To je příběh o tom, jak jsme neměli na jídlo a mazali jsme si ztvrdlé housky medem. O tom, jak nám nabíhali feťáci do bytu něco ukrást, když máma dlužila, o tom, jak jsem svý první "životní" rozhodnutí podnikal sám, stejně jako jsem si sám musel stavět lego. Bojovat s tím, že kamarádům mámy zakazovaly bavit se se mnou, když se dozvěděly, v čem máma jede a já je přemlouval, ať se se mnou i přes zákaz baví. Když bylo zrovna "dobře", chodit do domova důchodců s hliněnýma tupošema pro obědy a sledovat mámu, ve 24/7 spánku v mý posteli a zateměnym pokoji...

Asi už chápete, že mě tahle ženská stránka v dětství předurčila k tomu, nebýt nejostřejší tužka v penále. Byl jsem terčem posměchu, snadná kořist pro kterou si "kamarádi" jedno odpoledne přišli, protože se nudili, aby ho pěkně zmlátili. Jen tak, protože byla nuda a tahle zrzavá pičovina se přece bránit nebude. Myslíte, že by si pro mě přišli dneska? Že bych jen seděl a nechal se bít? Hahah...

Když jsem pak začal v 15ti repovat a získával jsem zájem lidí, naprosto to změnilo mou osobnost. Řekl jsem si, že už mě nikdy nikdo nebude ponižovat! Už žádnej výsměch. Ty bitky co jsem dostával se nebudou opakovat a všechno to otočim... Otočil jsem!

Neměli jsme co jíst. Dneska si "v klidu" zajdu s kámošem na oběd do Café Imperial, abychom si udělali pár pěkných fotek.

Byl jsem poslední panic ve třídě. Dneska si domů přitáhnu pornoherečku, na který jsem si kdysi honil na pornuj.cz . Doslova.

Nemohl jsem se oblíkat. Jedno období jsem měl dokonce jen jedny džíny - na ven, do školy, do kina. Byly mi krátký a měly otrhanou tu zadní část na patách a já musel psát bratrancovi, jestli mi nedá nějaký svý, starý džíny. Dneska, sice protože mi z toho vznikl komplex, mám XYZ kalhot a džín v šatníku, který už ani neunosim ale pořád mám pocit, že jich je málo.

Neměl jsem sebevědomí. Dnes si dovolím psát blog o módě a říkat lidem, co by měli nosit bez jakýhokoli školení, kurzů, jen protože to prostě cítím a věřím svýmu citu pro věc.

Nikdo mě nehnal na žádnou školu, do žádnýho kroužku, k žádnýmu koníčku. Dneska se živim tím, co vím, že chci dělat asi od 13ti let.

Máma se 20 let drogy nedotkla a je z ní nádherná ženská bez jediný vizuální známky po týhle minulosti.

Pořád si někdo z vás myslí, že to, odkud pocházíme nebo v tuhle danou chvíli prožíváme, předurčuje náš směr?

Jestli jo, představ si osud jako děvku. Chytni ji za vlasy, udělej si to s ní a pak ji vykopni s mokrym ručníkem na ulici a běž si pustit Dva a půl chlapa a dát si chipsy s Colou.

Ne jen já, jsem důkaz toho, že se z nuly můžeš dostat kamkoli a být čímkoli!
A víte co je ještě pozitivnější?? Že jsem ten nejslabší příklad který můžete dostat, je spoustu úspěšnějších lidí, který to dotáhli mnohem dál z toho samýho dna.
Já jsem jen ten reálnej příklad toho, že všechno OPRAVDU jde. Ne jen příklad, kdy uvidíte milionáře v Americe z Hledá se talent. Já jsem surový ztělesnění člověka, kterej žije zdánlivě normální život ale přitom neskutečně bohatej pokaždý, kdy si uvědomim, co mám a mít jsem nemusel. Byť to co mám, je pro mnohé standard.

A ještě větší sranda je to, že cítím, že jsem ještě na začátku. 

Narodil jsem se jako vůdce! Celou tuhle bitvu jsem vyhrál proto, abych ve válce jednou promlouval za svou generaci a vedl ji, jsem její hlas. To, proč jsem tady, moje poselství, se ještě ani zdaleka nenaplnilo. Věřte mi!

Celý je to jenom hra, můžeme ji hrát všichni... Doma mám dva ovladače, klidně se stavte a hrajte se mnou.

Děkuju osudu, že se pokusil tančit se mnou, já mu mohl podkopnout nohy a poslat ho zpátky na židli, protože já tančím zpravidla sám a parket mám rád sám pro sebe.

Děkuju ti mami za to, že jsi. Děkuju za tvý chyby protože ze mě udělaly muže a děkuju že jsi se dokázala zvednout, proto jsi mou inspirací. 

Děkuju Filipe za to, že jsi brácha, o kterym bych mohl psát pohádky, máš čistou duši a změnil jsi mi život ode dne, kdy jsi se narodil. 

Děkuju všem co prošli mou cestou a zanechali v ní stopy, i když to neradi čtete, posílili jste mě. Veškerou bolest jsem proměnil v energii. 

Děkuju všem svým přítelkyním za všechny dny, co vydržely a snášely mou složitou osobnost a nevědomky mě učily chodit, zároveň se omlouvám že musely být mými zkouškami...

Radku, Vitali, Nikolo... Děkuju že jste u tohodle focení byli se mnou, i když to pro mý slabý nervy nemuselo vypadat, byl to pro mě silnej moment.

Miluju vás.

V době, kdy jsem rapoval o příběhu, kterej jsem vám teď popsal, jsem nahrál song... Bylo mi 18 když jsem psal tyhle řádky... https://www.youtube.com/watch?v=cl_sGPPGx-0

Níže se na dvou odkazech můžeš podívat na VLOG, jak jsme celej tenhle blog fotili. Ale protože jsem primitiv a použil jsem hudbu na kterou jsou autorská práva, na Youtube můžeš video sledovat jen na PC. Pokud jsi tedy na telefonu, použij první odkaz kde je video na mém Facebooku.

Sleduj mě na: